Je středa. A právě jsem si uvědomil další hrozbu pro naše národní hospodářství. Ano, obojí to spolu úzce souvisí.
Už třetím rokem si ulevuji. Neučím na plný úvazek. A letos jsem to dotáhl prakticky už jen na poloviční. Učím třináct hodin týdně. A mám volnou středu.
Pro školu je to docela výhodné. Ve středu si vyřizuji doktory a vůbec všechno, takže se nemusím uvolňovat z vyučování. A jsem taková pohotovostní záloha za všechny ...
Co já chtěl všechno ve středu dělat! Výletit. Po Praze. Po pražském okolí. A když bude hezky, hodlal jsem se pustit i dál. Klidně až do Berouna nebo třeba do Benešova. Vlakem.
Jenže skutek utek. Jelikož ve středu nejsem ve škole, nemám oběd ve školní jídelně. Tedy, on by nikdo nic neřekl, kdybych si tam zajel ... Ale co by to bylo za volný den, vyskytovat se na pracovišti? Takže musím myslet na jídlo.
A když už jsem doma ... Žena mi vždycky dá pár drobných úkolů. A okna bych mohl taky umýt ... A já i sám cítím, že něco chce pořádně uklidit, něco je potřeba najít, něco opravit, pro něco někam skočit ...
Tohle už je čtvrtá volná středa v září. A místo výletu ... Vyprat, vytřít, vyluxovat, utřít prach, nakoupit, uvařit večeři, vyžehlit ... Tak z toho výletu zase nebude nic.
No, alespoň se na výlet můžu víc těšit. Kdybych si mohl dopřávat každý týden, mělo by to pro mě vůbec cenu? Když se urvu jednou, dvakrát do roka ... Snad ... To si to teprv užiju!
Myslím, že se to jmenuje tak nějak jako #wednesdaywalk . Tak přesně to mám v plánu. A naskáčou mi kroky pro Actifit ... W2W strategie.
Actifití hlášení mi vynáší průměrně dolar netto, článek o Berouně ... Dva dolary? Na vlak to není, ale potěší to. Čekají mě světlé zítřky.
Ale náš stát ne. Jako že ho nečekají světlé zítřky. Takových, jako já, přibývá. Vidím to mezi svými vrstevníky, spolužáky. Nepracujeme na plný úvazek. A při první možnosti zdrháme do předdůchodů, předčasných důchodů ...
Děti se nerodí, přistěhovalci se k nám jednak nehrnou, jednak narážejí na všeliké bariéry ... Pracovní síly u nás ubývá.
Kdo si nenašetřil, nevydělal, nevybudoval si slušný pasivní příjem, ten samozřejmě bude muset makat do roztrhání těla. Ale je nás hodně, co myslelo na zadní kolečka. A už vlastně nemusíme.
Když někoho práce uspokojuje, baví, tak třeba bude i přesluhovat ... Ale kolik takových je? Sotva pár procent. A nejsou u nás platy tak závratné, abychom dělali práci, která nás nenaplňuje, ale jenom nám přináší peníze.
A peníze si do hrobu nevezmeme ... To si raději užiju tu volnou středu. Půjdu vytírat!
Ale kdo nás v našich profesích nahradí?
P.S.: Tady by měl být obrázek Krakonoše. Ale. Píšu na synově PC. Je modernější, rychlejší. Ale syn mi někam přesunul mé fotky, které si sem zálohuju. Nemůžu je najít. Takže dnes bez fota a bez loga.