Je to fofr. Konečně jsem se po dvou pracovně náročných týdnech dostal k psaní. Ne že by nebyl čas, ale únava mne vždy přemohla. Většinou chodím spávat těsně po půlnoci. Místo sledování večerní televize si to zde pročítám nebo něco napíšu.
Těch čtrnáct dní mě spánek skolil vždy po osmé hodině, po příchodu z tréninku. Když už se mi krizi podařilo překonat, nic se mi v hlavě neurodilo. Minuly mě asi dvě témata týdne. Ani žádnou fotku jsem zde "nepřilepil".
(zdroj: pixabay.com)
Hlavně zlatá rybka mě mrzí. Pro tento týden se mi téma nepodařilo najít. Proto se ohlídnu zpět a se zpožděním budu prosit o jedno přání rybičku.
Člověk mívá hodně přání a mě nic nenapadlo. Přitom kolikrát s kamarády člověk probírá, co bych si koupil při miliónové výhře v loterii či při získání dědictví po ztraceném strýčkovi.
Nějaké představy mám. Baskeťákům "slibuji" novou sportovní halu, manželce a potomkům slušné bydlení, rodičům zajímavou dovolenou. Jsou to jen takové sny. Osobně si přeji něco jiného. Žádné hmotné statky, žádné peníze.
Jako dítě jsem navštěvoval dva roky základní hudební školu. Bylo mi asi deset let a naše rodina se stěhovala do jiného města. Zde mě již rodiče do "hudebky" nepřihlásili. Matně si vzpomínám, že to bylo na mou žádost. Mé přání rodiče splnili. Přání, které mě do dnes mrzí.
Tuto svou velkou chybu jsem si uvědomil až o mnoho let později. Neumím hrát na žádný hudební nástroj. Maximálně občas svým dětem nebo vnučce vyloudím pár jednoduchých písniček na zobcovou flétnu nebo okarínu.
Obdivuji hudebníky, co umí ovládat své nástroje. Obdivuji svá děvčata v basketbalovém družstvu, která se, kromě basketbalu, věnují hře na klavír, klávesy či kytaru. Když na turnajích nebo soustředěních umí kolektiv ohromit svým umem. Když dokáží vytvořit krásnou atmosféru ve chvílích odpočinku. Většina hraje, já jen poslouchám.
Rybičku bych poprosil o možnost umět hrát na nějaký hudební nástroj. Abych mohl občas potěšit své blízké, kamarády, známe. Abych si mohl společně zahrát s mými děvčaty. Chci své ženě umět večer zahrát romantickou skladbu a takto ji potěšit. Své vnučce písničkami vykouzlit úsměv, když má smutek. Udělat hudbou radost každému.
Nepotřebuji to umět jako mávnutím kouzelného proutku. To by nebylo fér vůči těm, co roky dřou, aby toto uměly. Chtěl bych mít na to čas a naučit se to poctivě sám. Ale ten čas mi chybí.
Co to zkusit třeba jako v tom filmu Na Hromnice o den více. Zopakovat si několikrát jeden den. To by bylo času. Věřím, že bych to zvládl.
Takže: "Rybko, rybko, rybko, rybičko! Zopakuj mi, prosím, dnešek tolikrát, abych se zvládl naučit hrát na klavír a housle. Budu poctivě dřít."