Před nějakým časem mi přišel e-mail. Byl o době mého dětství (také), která se s tou dnešní nedá srovnávat. Žili jsme bez mobilních telefonů a počítačů, nehygienicky pili z jedné lahve (klidně celá třída) a hrávali jsem si tam, kde je dnes zákaz vstupu. I já přidám pár střípků k našemu #tematydne.
Mikuláš
Život na vesnici se od toho městského celkem liší. Existují totiž události, při kterých se sejde skoro celá vesnice, při jiných alespoň všichni ti, kteří mají děti. Nepamatuji si již, kterého to bylo roku, ale vím jistě, že to bylo na Mikuláše. Celý den jsem si připomínal a trénoval básničku, jelikož bez básničky bych nemohl dostat nadílku. Konečně nadešel čas vyrazit na Mikulášskou besídku do Obecního domu. Rychle se obléknout, obout a vyrazit před dům. Ale co pak?! Do obecního domu to bylo nejméně dva kilometry cesty. Avšak cesta byla zavátá sněhem. Ještěže měl táta tehdy volno a šel s námi. Vzal si do ruky lopatu, šel před námi a sníh odhazoval. (Cestička byla proházená již od sousedů, přeci jen se tou samou cestou chodilo do místního obchodu s potravinami. Ale celý den sněžilo a ona proházená cestička měla tak půl metru na šířku. Výška proházené cestičky se mi špatně určuje, já jsem totiž nahoru neviděl, ale tatínek snad ano, takže to mohlo být kolem třičtvtě druhého metru.) Cesta nám trvala asi hodinu. Já jsem měl ze sněhové chodbičky, kterou jsme se pomalu sunuli kupředu, docela obrovskou radost, ale tatínek mé nadšení nijak nesdílel. Na besídku jsme však dorazili včas a zpátky domů jsme se také dostali v pořádku. Znovu jsem však nic podobného nezažil. Tolik sněhu od té doby již nenapadlo. Řekl bych, že je to škoda, ačkoli dnes by odhazování sněhu z cestičky zbylo na mě.
Léto '97
Psal se rok 1997 (nyní si to pamatuji velmi dobře) a babička s dědou mě brali na prázdniny na Slovensko (nepamatuji si na jak dlouho, ale to není důležité). Po cestě tam jsme v rádiu slyšeli o tom, že stoupá voda v řekách. Snad i to, že se vyhlašují nějaké protipovodňové stupně, ale to si již nevybavuji přesně. Když jsme však doputovali na Slovensko, hned druhý den jsme se ze zpráv dozvěděli o povodních. Každý den jsme sledovali zprávy a poslouchali zda není voda i u nás doma. Když se situace u nás začala uklidňovat a lidé se začali vzpamatovávat z ničivých následků přívalových dešťů, chystali jsme se na cestu domů. Užili jsme si i slunečných dní, ale poslední dva dny se začalo počasí celkem kazit. Když jsme vyrazili na cestu, slyšeli jsme z rádia, že se i Slováci obávají povodňové vlny a předpověď počasí na další dny není nijak příznivá. Den po příjezdu domů jsme ve zprávách sledovali, jakou škodu páchá voda na Slovensku. Dokonce i nedaleko míst, kde jsem trávil prázdniny.
Příroda
Když jsem byl staršízačal jsem chodit do junáckého oddílu. Tam jsem zažil ta prava dobrodružství, ne nepodobná těm z mayovek, werneovek a KODovek. Spal jsem pod stanem, pod jehlánkem ze celtových dílců, pod improvizovanými přístřešky, pod širákem a na táboře ve stanech s podsadou. Koupali jsme se v potocích a řekách, v rybnících, pískovnách a šterkovnách i v zatopených lomech. Jídlo jsme si připravovali na ohni nebo na lihových vařičích. Naučil jsem se jíst kde co, i to, co bych do té doby nevzal do úst. Nosili jsme si s sebou sice každý lahev na pití, ale pili jsme vždy jen z jedné, která byla zrovna otevřená. Pili jsme vodu ze studánek, potůčků, a když nebylo zbytí, i vodu z řeky. Na tři dny jsme si s sebou brali maximálně tak pět kousků náhradního oblečení (náhradní ponožky byly samozřejmě dvoje ;) ) a netahali jsme s sebou zbytečnosti. Na letním táboře jsme strávili minimálně tři týdny a to pod stany a bez elektřiny. Nevadilo nám ani špatné počasí. Velmi oblíbený byl fotbal v plavkách a gumácích v dešti na louce. Bylo štěstí, že nás u toho ani potom neviděly maminky.
Dítětem prakticky dodnes
Určitě ještě ve dvaceti, když se sešla dobrá parta, jsem si dokázal hrát na pískovišti nebo dětském hřišti. Také nebyl problém obcházet náměstí pozpátku nebo třebas jako kačenka či žabka. Byli jsme s klukama schopní vymyslet jakoukoli šílenou sázku, a to jsme se vsázeli povětšinou o dva dřepy. Ani dnes by mi nevadilo závodit třebas ve skákání v pytlích nebo hrát na schovávanou. Jen doufám, že budu schopný k podobně šílenému postoji k životu vést i svoje děti.
Život je hra a kdo se nedokáže smát (i sám sobě), ten již dávno prohrál!