Ahoj všichni
Na přání @pavelsku tady pro vás mám třetí, možná poslední díl tohoto příběhu. Pokud ještě možný 4. díl nevyjde do pátku, nečekejte že vyjde do konce srpna. No nic. Už to nebudu dál okecávat a jdem na to!
Přeji krásné počtení.
Vzpoura žlutých plodů
Po zákazu slova banán se věci naoko vrátily do normálu.
Ministerstvo pravdy a koblih vydalo nové propagační materiály: letáky se smajlíky, televizní spoty s usměvavými seniory a koblihové automaty s hlasovým rozhraním. Každý, kdo chtěl koblihu, musel nahlas říct:
„Děkuji za jednotu. Neznám ovoce.“
Děti se učily básničky o kulatosti a učitelé dostávali příplatky za počet dní bez otázky „proč“. Města byla klidná. Až příliš klidná.
V podzemí supermarketu ve městě Kruhovo si ale jednoho večera všiml noční skladník zvláštní věci: na banánech, které měly být přebaleny jako plody důvěry, někdo fixou napsal prostě: „BANÁN“.
Bez cenzury, bez kódového jazyka, bez strachu.
Pár takto označených kusů se nechtěně dostalo mezi lidi.
A začalo to…
První fáze: Smích Uživatelé sociální sítě Rohlík.cz začali vkládat recenze jako:
„Skvělý tvar. Skvěle sedí do ruky. Škoda, že to není ovoce, ale nálada.“
Začaly se šířit memy. Někdo vytvořil fotku ministra Slaniny s banánem místo kravaty. Jiný začal dělat remixy jeho projevů do rytmu opice bijící do bubnu.
Ministerstvo reagovalo pohotově: Zakázalo humor.
Doslova.
Nová směrnice definovala smích jako:
„Narušování stabilní grimasy, vedoucí k možné ztrátě kontroly nad jazykem.“
Ale bylo pozdě. Lidé se začali usmívat i bez důvodu. Nejhorší noční můra úřednictva.
Druhá fáze: Banány v pohybu Začaly happeningy. Lidé chodili po ulicích s banány v kapse. V kapse! Což bylo sice legální, ale podezřelé.
Ministerstvo nechalo nainstalovat skenery banánovitého tvaru, ale zapomnělo, že banány nejsou z kovu. A tak se přišlo s novým nápadem:
„Povinné loupání na veřejnosti.“
Tím ale vznikl problém. Jakmile lidé začali banány loupat hromadně, celé to začalo vypadat jako protest. Organizovaný, sladký a se silným aroma.
Kdo jedl banán v pondělí, byl jen hladový. Kdo ho jedl ve středu, byl rebel. A kdo si dal banán v pátek po obědě – ten byl podle státu aktivní diverzant.
Třetí fáze: Ticho Zákaz slova banán už nikdo nekontroloval. Cedule mizely samy. Na náměstích se začaly objevovat zvláštní sochy: ohnuté, žluté, beze jména.
Televize se porouchala. Moderátoři začali koktat. Reklamy na koblihy zněly, jako by se omlouvaly.
A pak jednoho dne v hlavních zprávách – bez varování – kamera zabrala studio, kde seděla jen prázdná židle. Tři minuty ticha. Pak zhasla světla.
A pak přišli lidé Bez plakátů. Bez křiku. Bez plánů.
Jen se objevili. Na náměstích, u stanic, v parcích. Všichni drželi banán. Někdo měl i nápis:
„Není to ovoce. Je to začátek.“
Ministr Slanina se ten den neukázal. Z jeho kanceláře byl slyšet jen zvuk mikrovlnky a slabé šeptání:
„Zavřete okna. Venku je realita.“
A konec? Dnes je banán legální. Nikdo o tom nepsal v novinách – ty už stejně nikdo nečte.
V ulicích je víc smíchu než předtím. Učitelé se tváří, že vždycky věděli, že banány nejsou nebezpečné.
A na zdi bývalého Ministerstva se objevil nápis:
„Pravda má tvar, který nejde zarovnat do tabulky.“
A hned pod tím:
„Díky, Patriku.“
Dnešní díl byl trochu delší, ale doufám, že se vám i tak líbil. Pokud budu mít dostatek času, nejspíš vyjde i 4. díl. Díky za podporu.
Jen chci upozornit, že příběh jsem postupně vymíšlel sám bez AI. Pouze obrázek je vygenerovaný Chatem GPT.