Ahoj všichni
Koukal jsem se, a co jsem viděl? No to, že se vám předchozí příběh asi líbil. No, ať se vám líbí nebo ne, tady máte pokračování.
Přeji krásné počtení.
„Dopis pro ministerstvo“ Jednoho dne dorazil na Ministerstvo pravdy a koblih dopis.
Byl napsán dětským písmem, modrou fixou a na konci byl obrázek srdíčka a slunce.
„Dobrý den, jmenuju se Patrik a myslím si, že byste měli dělat víc věcí, co nejsou jen koblihy. Třeba banány. Máme rádi banány. Taky si myslím, že není fér, že jen vy rozhodujete, co si máme myslet. Já si občas myslím něco jiného a stejně jsem hodný. Patrik, 11 let.“
Dopis se ztratil na dva dny v oddělení třídění papíru (většina dopisů tu končí jako náplň do kancelářských polštářků), ale nakonec ho omylem otevřel sám ministr Slanina.
Četl pomalu. Některá slova si podtrhl. Nad slovem banány se zarazil déle.
Pak si pozval poradu.
Následujícího dne se v televizi objevilo mimořádné hlášení.
„Vzhledem k bezpečnostnímu riziku bylo rozhodnuto: Slovo banán bude dočasně vyřazeno z veřejného slovníku. Podezřelé myšlenky na ovoce mohou být interpretovány jako snaha narušit jednotu.“
Obchody okamžitě přejmenovaly banány na „žlutě ohnuté plody občanského klidu“.
Školy přepsaly pracovní listy. Kuchařky odstranily ovocné středy. Ve slovníku byla mezi slovy balík a barva ponechána mezera.
A dopis?
Byl vystaven pod sklem v kanceláři ministra s nápisem:
„První známka odchylky. Učíme se z chyb.“
O Patrikovi se už nemluvilo.
Ale občas, někdy večer, když se v televizi na chvíli pokazí obraz, se na půl vteřiny mihne čmáranice srdíčka a slunce.
A pak zase všechno běží správně.
Doufám, že se vám tento další minipříběh líbil.
Pokud budete chtít pokračování, hoďte to do komentů!