Ahoj všichni
Všichni už jistě víte co by normálně následovalo, ale já to okecávat nehodlám.
Všichni z předchozích dílů znáte příběh, tak tady máte pokračování.
Přeji krásné počtení.
Zpráva o vesnici, která si ničeho nevšimla
Rok po pádu Ministerstva se začaly objevovat zvláštní zprávy z odlehlých oblastí. Jedna z nich, vesnice Lojkovice, přitáhla zvláštní pozornost.
Ne proto, že by tam probíhala revoluce. Ani proto, že by tam lidé vynalezli nový způsob svobody.
Ale proto, že tam… nikdo vůbec nezaznamenal, že Ministerstvo přestalo existovat.
Pozorování č. 1 — ráno V 6:00 pan Šmucler zapíná rádio. Hraje záznam projevu ministra Slaniny z roku 2023. Nikdo netuší, že Slanina už dávno žije v Bulharsku pod jménem „Bořivoj“.
V 6:30 začíná vesnická rozcvička s pokyny z letáku Ministerstva zdravého postoje. Děti zdraví sousedy slovy:
„Stabilní den přeji.“
Rituály nejsou vyžadovány. Ale nikdo nikdy nezpochybnil jejich smysl, a tak se prostě opakují. Ne z víry. Ze setrvačnosti.
Pozorování č. 2 — škola V tamější škole děti stále používají učebnici „Jednota ve 4 barvách“. Kapitola „Jak vypadá ideální občan“ je ilustrována kruhem, který se tváří, že nemá začátek ani konec.
Učitelka paní Krunclová vypráví žákům, že svoboda je krásná věc — ale nejvíc vypadá, když se nekoná nahlas.
Děti si zapisují přesně, co říká. Ne kvůli testu. Ale protože nikdo neví, co se stane, když si zapíšou něco jiného. A nikdo se nechce stát prvním.
Pozorování č. 3 — večer Večer celá vesnice sleduje Koblihovo okénko, pořad, který byl zrušen před rokem. Záznamy si přehrávají ze starých kazet, které přemazávají přes svatební videa.
Kazety občas zašumí, přeruší je záběr smíchu, lásky, ticha.
To jsou ta nebezpečná místa.
Ale nikdo se neptá, odkud se berou.
Pozorování č. 4 — reakce na vnější svět Na návštěvu přijel muž z města. Přinesl noviny. Titulek:
„Lidé rozhodují sami.“
Obyvatelé Lojkovic si ho vyslechli, pokývali hlavami a nabídli mu čaj. Večer byl deportován do města zpět se vzkazem:
„Děkujeme za inspiraci. My už si zvykli.“
Další den po něm nezůstala ani zmínka. Kromě toho, že v pekárně došlo mléko. Prý souvislost.
Pozorování č. 5 — zásilka Pošťák omylem doručil balík ze světa. Uvnitř byly knihy, mapy, letáky, něco, co připomínalo plakát bez hesla. A pět banánů.
Paní Struhalová knihy spálila. Letáky roztrhala a použila jako výplň do židlí. Plakát pověsila naruby, protože nevěděla, co jiného s ním.
A banány?
„Jsou to jen symboly. A symboly páchají neklid.“ řekl pan Lánský. Byly zlikvidovány ve speciálním hrnci, který se používal při krizích. Na víku měl nápis: „Vrať se ke známému.“
Pozorování č. 6 — mlčení S přibývajícími dny lidé mluvili méně.
Ne ze smutku. Ne ze strachu. Ale protože všechna schválená slova už byla mnohokrát řečena.
Objevila se gesta:
ruka v kapse = souhlas
zavřené oči = přání změny
kýchnutí = nečekaný názor
šouravá chůze = filozofie
Ale pravidla nikdo nezapsal. Jen se to nějak vědělo. Tak jako všechno tady.
Pozorování č. 7 — děti Děti začaly hrát novou hru. Jmenuje se „Kdo první řekne zakázané slovo.“
Hra je tichá. Děti sedí v kruhu a čekají. Někdy celé hodiny. Pak jedno z nich zašeptá třeba:
„Možná.“
A ostatní se rozutečou. Některé se smějí. Některé pláčou. Všechny se pak tváří, že se to nestalo.
Ale hrají znovu. Každý den.
Závěr (dočasný) Lojkovice nadále zůstávají ve stavu pozvolného samopřesvědčování.
Neexistuje žádná oficiální moc. Ale všichni se chovají, jako by existovala.
A snad právě v tom je jejich síla. Nebo jejich vězení. Nebo obojí.
Na konci návsi je stará cedule. Nápis už dávno vybledl. Ale když zaprší, jde číst:
„Pravda zde byla. Nezlobte se.“
Tentokrát žádný obrázek. 100% bez AI. Obrázek možná přidám později.
Doufám, že se vám příběh líbil, a snad stihnu napsat i další pokračování.