Náš byt je naše planeta. Naši kocouři jsou její obyvatelé. Nikdy neopustili svoji Zemi. Znají jen svoji planetu. Občas se podívají teleskopem do vesmíru z balkonu. Dívají se na to hemžení z dálky a říkají si, jaké to asi v tom vesmíru je. Párkrát už byli kosmickou lodí, přepravkou na jiné planetě, u veterináře. Moc se jim ten let nelíbil. O mimozemšťanu v bílém plášti nemluvě. Už tak nějak netouží po cestování ve stísněné raketě ani po setkání třetího druhu. A přesto by chtěli prozkoumávat ten nepřátelský vesmír. I jejich páníčci se skoro každý den vydávají do vesmíru a vracejí se večer. Kocouři trpělivě čekají na hranici atmosféry, až se výtah, tedy loď s páníčky vrátí. Těší se na kosmickou stravu podávanou v tubách a lesklých obalech. A snad i na ty kosmonauty.
Oni jsou jako my, lidé. Když objeví nový svět, chtějí ho poznávat víc a víc. Náš svět je jejich vesmírem. Neposlouchají a snaží se objevovat zakázaná a lákavá místa. I nám lidem už náš svět nestačí. Je pro nás malý. Stavíme ohromné kosmické lodi, vesmírné stanice a utápíme v tom ohromné množství sil a peněz. Proč máme vlastně touhu poznávat vesmír, poznávat nové světy a jít dál? Touhu překračovat vlastní možnosti? Co je tím motorem naší touhy za poznáním? Touhy objevovat? A touhy dobývat a podmaňovat? Proč jsme vlastně takoví? Nespokojení s tím co máme? Co vlastně ve vesmíru hledáme? Nový životní prostor jako Mloci, nové zdroje? Anebo snad cizí inteligentní bytosti? Jaký je vůbec smysl lidského konání? Víte to někdo?
